S menším časovým odstupem jsme po smolném čtvrtfinálovém vyřazení od Pardubic vyzpovídali i kapitána týmu Jakuba „Koubu“ Houšku. Vůdce děčínské družiny letos pronásledovaly opět různé zdravotní trable (otřes mozku, zraněné koleno), ale jako by ho všechny tyto problémy ještě více zocelily – a v play-off se dokázal vyburcovat ke skvělým výkonům, které však bohužel na postup nakonec nestačily. Jaké byly jeho prvotní pocity po vyřazení? Proč je hrdý na svůj tým i celý Děčín? A jak to bude s jeho budoucností v děčínském dresu? Odpovědi na tyto otázky a mnohem více se dočtete právě uvnitř tohoto rozhovoru.
Koubo, jaké se v tobě s odstupem zhruba týdne mísí pocity po ztracené koncovce s Pardubicemi?
Když si na to vzpomenu, je to smutné, ale jinak to již beru sportovně. Vím, že se v ty okamžiky dalo udělat spousta věcí jinak, ale to už se bohužel nevrátí – a tak nám nezbývá nic jiného než se z toho všeho poučit a příště to udělat jinak. Jinak to byl ale jeden z nejkrásnějších zápasů, co jsem v Děčíně zažil… PS: Musím ale přiznat, že jsem se na tu koncovku ještě nepodíval, nějak nebyla síla…
Jaké byly ty prvotní pocity po vyřazení a nejbližší dny? Jak jsi se snažil zapomenout?
Pocity hrozné. Měl jsem strašlivou zlost, byl jsem strašně zklamaný, musel jsem na chvíli pryč z haly. Tímto se omlouvám těm, co mě viděli křičet pod schodištěm a za halou… Šli jsme na pivo, v sobotu jsem byl doma, smutnej, neděle už byla lepší, utekl jsem s Márou (synem) ven – a to pomohlo.
Souhlasíš, že i přes hořký konec se dá sezona – po všech problémech – v celkovém kontextu hodnotit celkem pozitivně?
Ve středu jsem to psal na své stránky. Jsem za tuhle sezonu moc rád a jsem rád, jak jsme ji zvládli. Škoda, že jsme to nedotáhli, ale jsem na nás a na celý Děčín hrdý… Myslím, že jsme vytvořili jeden velký celek, který se jen tak nevidí. Semkli jsme Děčín, toho si cenním nejvíce.
Jak ji hodnotíš z osobního hlediska po všemožných zdravotních komplikacích, které tě provázely?
Byla to pro mě nejemotivnější sezona v kariéře – a asi již zůstane. Bylo v ní mnoho krásného, ale i mnoho smutného a bolestivého, nakonec, jak to u mě bývá, budu si spíše pamatovat to dobré – a to špatné bude rychle mizet. Takže už nyní tvrdím, že ta sezona měla velký smysl a byla dobrá!! Myslím, že úspěch se v tuto chvíli nedá měřit jen vyhranou medailí, ale i vším tím kolem – a myslím, že to jsme hodně vysoko.
V play-off jsi předváděl výborné výkony a zvedal diváky ze sedadel. Čím to je, že na vrchol sezony jsi byl v takové formě? Vyhovují ti právě tyhle vypjaté zápasy, kde jde o všechno?
Já tyhle zápasy miluju. Ale spíš to bylo tím, že jsem se vždycky chtěl dostat do nějaké pohody – a ono se něco stalo. Teď jsem si to nastavil tak, abych byl v play-off v pohodě, a ono to vyšlo, nic víc, nic míň. I přesto nám to nestačilo, ale je pravda, že já jsem si to neskutečně užíval… PS: Možná jsem měl ještě víc. (usměje se)
Jak moc naše výkony ovlivnila absence Roberta Landy a následně i Admira Aliče, který se zranil ve druhém zápase?
Bobo se nám zranil den před začátkem play-off, hrozná rána s jeho letošní formou. On je typ hráče, který nechá na hřišti duši a vždy chce týmu pomoci, to nám v play-off chybělo, trochu odpočinout, trochu nové energie, v tom jsme měli tu nevýhodu. Ali je zase pan hráč, který nám poté také chyběl, museli hrát mladí kluci – a i když to zvládali dobře, tak si myslím, že neměli takový respekt. A to nám prostě chybělo ve vypjatých okamžicích.
Pardubice jako jednu ze svých zbraní měly i halu na Dukle. Jak se vám v ní hrálo? Byla to pro Beksu opravdu taková výhoda, jak se na první pohled zdá?
Já myslím, že atmosféra tam byla skvělá. Takže my jsme byli spokojeni, trochu jako u nás v hale. Sice jsme tam dvakrát prohráli, ale zápasy to bylo pěkné a s výbornou kulisou. Jen bych hodil myšlenku do placu – buď tam hrát celou sezonu a nebo vůbec…Je to potom zvláštní. Samozřejmě to mají složité s hokejovou halou, ale…
Celá série byla plná ostřejších soubojů a vzájemného hecování, ty jsi měl například takhle pár „proslovů“ s pardubickým Lukášem Kotasem. Bylo to vše v určitém rámci play-off? Co si vlastně takhle jako hráči mezi sebou říkáte?
No já si myslím, že takových střetů mohlo být klidně více – a nebylo. (úsměv) Nééé, prostě jsme si párkrát něco řekli, ale to jsou jen situace v zápase – a pak člověk jde a poblahopřeje a život jde dál. Kdyby tohle nebylo, lidi to nebaví, Koubu to nebaví a nikdo na to koukat nebude, byla by to nuda – a když chce někdo vyhrávat, tohle k tomu prostě asi patří… Tohle je hřiště, jinej svět.
Tvým snem je zahrát si s Děčínem finále. Zůstaneš tedy v dresu Válečníků i v příští sezoně? Jaká je aktuální situace kolem tvého setrvání?
Můj sen to samozřejmě je, jako každého v Děčíně, stále se o tom mluví a člověk to vlastně ani už nemusí říkat – a stejně se to v rozhovorech stále objevuje … Vedení mi nabídlo smlouvu, já vím, že vedení můžu věřit a že vždy platilo to, co řekli. Teď budeme jednat, abychom došli ke společnému závěru, protože jak vedení, tak já vím, že tady chci zůstat a bez Děčína si svůj sportovní život nedovedu představit… Já jsem Válečník!!!
Zdroj: www.bkdecin.cz
Foto: Roman Valenta