Děčínský klub v minulých dnech oznámil, že v jeho kádru již nebude pokračovat rozehrávač Lukáš Feštr, který v děčínském dresu strávil čtyři a půl sezóny a získal zde mimo jiné i stříbrnou medaili. Hráč, který se nebál ukázat na hřišti emoce a byl vždy připraven týmu pomoci, se tedy loučí, a my jsme ho před odchodem požádali o rozhovor.
Jak byste zhodnotil sezónu 2025/26?
Už jsem na stejnou otázku odpovídal Lukáši Houserovi – byla extrémně turbulentní. Asi nejvíc, jakou jsem kdy zažil. Vše začalo tím, že se rekonstruovala naše hala a my jsme nemohli trénovat ani hrát přípravné zápasy doma. Po zahájení sezóny jsme hráli sedmkrát venku, pak zase osmkrát doma a motali jsme se okolo čtvrtého místa s tím, že jsme pokukovali i po třetí příčce.
Pak ale přišla nadstavbová část, kde jsme z prvních pěti utkání hráli čtyřikrát venku a jediný domácí zápas byl proti Nymburku. Přesto jsme se na poslední chvíli zvládli vyhnout předkolu play-off. K tomu přišly veliké změny v kádru, které jsme ale ustáli, a ve čtvrtfinále play-off jsme svedli sedmizápasovou bitvu s Brnem. Bohužel bez oslavy postupu.
Když to zkusíme trochu rozebrat – jaký byl start sezóny? Byla ta venkovní série hodně nepříjemná? Nebo jste naopak nebyli pod tlakem?
Děčínský fanoušek sleduje i venkovní zápasy, takže jsme pod tlakem byli. Nakonec jsme měli bilanci 3–4, což kdyby mi někdo řekl před startem ligy, bral bych to všemi deseti. Jasně, mohlo to být 5–2, ale třeba také 0–7. A začít sezónu sedmi prohrami, což je vlastně třetina základní části, by nebylo dobré.
Liga je totiž už několikátý rok velmi vyrovnaná a prohra někdy v říjnu může na konci dlouhodobé části znamenat rozdíl mezi čtvrtým a šestým místem. Takže si myslím, že tři výhry ze sedmi venkovních zápasů byly vlastně v pořádku.
Pak přišla naopak šňůra osmi domácích duelů v řadě.
Tohle byla skvělá pasáž sezóny. Dařilo se nám a vyhrávali jsme. Nestačili jsme jen na Nymburk, ale i proti němu jsme odvedli velice dobrý výkon.
Naopak v nadstavbové skupině A1 to bylo trápení.
„Ájednička“ byla nepovedená. Ale zase – z prvních pěti zápasů jsme hráli jen jednou doma, a znovu proti Nymburku. Nakonec jsme vyhráli jen v Brně, naopak jsme prohráli i v Ostravě, což byla jediná výhra ostravského týmu v nadstavbové skupině.
Nebylo to dobré a museli jsme bojovat až do úplného konce, abychom se vyhnuli předkolu a postoupili do play-off přímo.
Do toho přišla nečekaná zpráva o odchodu amerického rozehrávače Alexandera, následně se klub rozloučil s Davisem a Randem. Co jste tomu říkal?
U Alexandera byly důvodem rodinné problémy. U dalších dvou to byl veliký šok, ale už po několika dnech a po příchodech Belikova a Dawese jsem musel uznat, že to byl dobrý krok.
Třeba Dashawn Davis byl skvělý hráč, dával hodně bodů, ale bohužel moc nerozuměl pojmu týmová hra. Byl to individualista. Letos byly celkově zahraniční posily takové zvláštní. Edwards byl v pohodě, když přišel Dawes, hned zapadl do kolektivu, ale ti ostatní…
Za jejich chování asi nejvíc vypovídá to, že když odešli, ani jeden ze tří se nerozloučil. Nenapsali do skupiny: „Budu v tolik a tolik v hale, přijďte se rozloučit.“ Prostě nic a zmizeli. A to mi vadilo.
Ve čtvrtfinále play-off jste znovu vyzvali Brno a znovu mu podlehli v sedmizápasové bitvě, přestože jste vedli 3:1 na zápasy. Co se tam stalo?
My jsme věděli, že musíme překlopit výhodu domácího prostředí na svou stranu, takže jsme museli v Brně jednou vyhrát. To se povedlo, doma jsme to dvakrát potvrdili a byli kousek od postupu.
Jenže pak přišel pátý zápas v Brně a ten byl divný. Nedokážu říct proč a čím, ale byl jiný než ostatní. Nakonec jsme ho prohráli, ale přesto jsme věřili v postup.
V šestém utkání jsme hráli skvěle, možná až bezchybně, do stavu 41:20. Dobře jsme bránili, stříleli s velikou úspěšností. Jenže Brno se pak přiblížilo, my zahráli několik nepovedených útoků a soupeř se dostal pod hranici dvouciferného manka, což byl podle mě pro ně obrovský impuls.
Zápas dospěl do koncovky a tam rozhodovaly maličkosti. My jsme byli pod psychickou dekou, protože jsme museli vyhrát, a to se nám nepovedlo.
Nakonec Brno vyhrálo doma sedmý zápas a postoupilo do semifinále. Už se vám někdy stalo, že váš tým vedl ve vyřazovací části 3:1 na zápasy a přesto prohrál?
Nestalo a doufám, že už to nikdy nezažiji. Člověk si totiž připadá jako blbec. Slyší od okolí: „Vyhráli jste tři zápasy ze čtyř a pak třikrát v řadě prohráli. Tak kde je problém?“
Na to jde říct pouze jedno – tohle je kouzlo sportu, kouzlo play-off. Pro Brno to byla krása, pro nás smutek. Snažili jsme se ze všech sil, ale nevyšlo to.
Jak jste vnímal zranění Tadeáše Slowiaka, který měl být hlavním rozehrávačem Děčína?
Ještě teď je mi Tadeáše líto. Umím si představit, jaké to muselo být. Je to mladý hráč, někam se vypracoval a pak najednou přišel o takřka celou sezónu. Tohle fakt nechcete.
A nejhorší na tom vlastně bylo, že se dlouhou dobu řešilo, kde je vlastně jeho zdravotní problém. Když vám někdo řekne: „Máte výron kotníku,“ víte, že máte čtyři až šest neděl po hraní, ale můžete se připravovat na návrat.
Se zády je to složité a každý, kdo tyhle problémy měl, moc dobře ví, že to může být na chvilku, nebo také na hodně dlouho. Takže když se pak vrátil a naskočil do play-off, bylo za mě obdivuhodné, jak na hřišti vypadal. Klobouk dolů za to, že do toho šel a chtěl nám pomoci.
Děčínský klub v minulých dnech oznámil, že se s vámi nedohodl na pokračování angažmá. Můžete prozradit proč?
Generální manažer klubu, Lukáš Houser, mi řekl, že klub chce omladit kádr, že dorůstají talentovaní hráči a neví, zda by tato situace byla pro mě dobrá.
Jenže už když jsem na schůzku šel, uvnitř sebe jsem cítil, že bych sice strašně rád pokračoval v Děčíně, ale také jsem věděl, že některé věci se nezmění a bude tedy lepší nepokračovat.
Bylo to těžké rozhodnutí, protože Děčín mám rád. Kdyby mi bylo dvacet a měl před sebou patnáct sezón jako Tomáš Pomikálek (smích), vzal bych to všemi deseti. Děčín je skvělé město, žije basketbalem, ale cítil jsem, že moje pokračování by nebylo dobré rozhodnutí.
Strávil jste v Děčíně čtyři a půl sezóny. Jak na ně budete vzpomínat?
Byly to krásné roky, protože jak jsem již řekl, Děčín je basketbalové město. Hrál jsem v různých týmech, ale jen tady jsem věděl, že budu hrát před naplněnou halou, diváci mě poženou a atmosféra bude úžasná.
A proto to člověk vlastně hraje. Chce, aby diváci fandili, chce jim dělat radost a chce tu atmosféru. Hrát před padesátkou ztichlých diváků není dobré.
Na Děčín tedy budu vzpomínat vždy hezky, na druhou stranu tam budou i zklamání. A teď se musím přiznat, že víc mě mrzí prohra s Brnem v minulé sezóně, kdy jsme byli kousíček od finále.
Já začal loňský ročník v Jindřichově Hradci, kde to dopadlo, jak to dopadlo, a na tuhle kapitolu svého života bych nejraději úplně zapomněl. Pak jsem přišel do Děčína a hned od prvního tréninku jsem cítil z týmu extrémní vnitřní sílu.
Cítil jsem, že tým má šanci na medaili, a hrozně mě mrzí, že jsme to nedotáhli do finále.
Jaká bude vaše situace dál?
Je to zcela otevřené. Budu to teprve řešit. Nechci říct, že jsem už starý, ale věk nezastavím. Navíc basketbal není fotbal, abych teď měl vyděláno, mohl chvíli nic nedělat a přemýšlet, co dál.
Chci si tedy teď situaci vyhodnotit a pak uvidím, co bude. Ale už teď se na to těším.
Takže to může být i civilní zaměstnání?
To si myslím, že ještě ne. Chci se dál pohybovat okolo basketbalu, protože to je věc, která mi jde v životě asi nejlépe. Ředitel banky ze mě nejspíš nikdy nebude (smích).
Třeba budu hrát ještě pět let, třeba budu hrát nakonec ještě déle než Pomikálek, ale třeba také ne. Uvidíme, co bude.
V NBL by se měla objevit Plzeň. Nedostal jste laso od ní?
Zatím mi Plzeň laso nehodila, vlastně mi nikdo laso nehodil. Chápu, že si někdo může Plzeň spojovat s mým jménem přes mého taťku, který tam dva roky trénoval, ale v kontaktu tam s nikým nejsem.
Co vlastně říkáte na návrat Plzně mezi elitu?
Z pohledu českého basketbalu je dobře, že i na západě Čech bude možnost vidět kvalitní český basketbal.
Děčínský klub se vyjádřil, že chce omladit svůj kádr. Vy jste s mladými Válečníky už letos hrál. Jací jsou?
Určitě mají potenciál. Teď je důležité, aby hráli. A nemusí to být hned nejvyšší soutěž. Je tedy skvělé, že Děčín má první ligu mužů, kde mohou tito mladíci sbírat minuty.
Kluci musí samozřejmě makat, makat a makat, ale důležité je i štěstí. Musí být ve správnou chvíli na správném místě. Musí mít okolo sebe spoluhráče, kteří jim věří. Musí mít trenéry, kteří jim věří.
Je tam zkrátka mnoho proměnných a čeká je mnoho křižovatek, ze kterých ne vždy vede ta správná cesta pro profesionálního sportovce.
Ale věřím jim a držím jim palce, protože všichni to jsou správní kluci. A tohle je obrovská deviza děčínského mládežnického basketbalu – že všichni hráči mají basketbal opravdu rádi a chtějí volný čas trávit spolu a u basketbalu.
Děčínu se díky dobrému managementu a lidem okolo jednotlivých týmů povedlo vytvořit něco jedinečného, což přináší své ovoce. Jsem za to moc rád.
Chtěl byste něco na závěr vzkázat fanouškům?
Chci všem velice poděkovat za čas strávený v Děčíně. Bylo fajn vnímat, jak se lidé v Děčíně dívají na basketbal s láskou.
Chci také říct, že ať dopadne skladba nového týmu jakkoliv a třeba budou dostávat více času mladší hráči, moc bych si přál, aby fanoušci chápali, že někdy je důležité udělat krok zpět, protože pak se dají udělat dva kroky dopředu.
Lidé jsou zvyklí na to, že Děčín se pohybuje na předních pozicích tabulky a bojuje o medaile, ale možná přijde doba, kdy to nebude výsledkově ono. Jenže pak se to zase zlepší.
Přeji si, aby fanoušci byli trpěliví, na klub nezanevřeli a dávali mu tu lásku a podporu jako doposud.
Zdroj: BK Děčín