Když přišel chomutovský rodák Jakub Houška do Děčína asi netušil, že zde vydrží dlouhých čtrnáct let (stejně jako druhý rekordman Miroslav Soukup), bude kapitánem velmi úspěšného týmu, který třikrát po sobě získal stříbrné medaile v NBL, a podívá se také do reprezentace. Jenže všechno jednou končí a „Kouba“, který odehrál za Děčín v Mattoni a Kooperativa úctyhodných 526 utkání, během nichž nastřílel 4 581 bodů, se rozhodl svoji aktivní kariéru ukončit. Z Děčína ale nezmizí, protože se dohodl s klubem, že mu bude dál pomáhat, a to hned na několika frontách.
• Jaké byly důvody vašeho rozhodnutí skončit s basketbalem?
Na konci sezóny mi končila smlouva, a tak jsem šel za Lukášem Houserem (generální manažer BK ARMEX Děčín – pozn. red.), abychom si řekli co bude a nebude. Chtěl jsem vědět jestli budu nebo nebudu pokračovat jako hráč a připravený jsem byl na obě varianty. Letos jsem byl na operaci s kolenem, dlouho jsem byl mimo a bylo pro mě pak docela těžké se dostat zpět do zápřahu. Nakonec se mi to nějakým způsobem povedlo, ale nebylo to ono. Sice jsem se cítil lépe a lépe, ale sezóna skončila a já začal přemýšlet, jestli má cenu znovu jít do přípravy. Nakonec jsem v sobě ještě našel motivaci, kterou byla touha napravit tu letošní sezónu, ale současně jsem se připravoval na to, že skončím. Měl jsem nějaké vize toho, co bych chtěl dělat, a to se naplnilo. Klub mi nabídl, abych pokračoval dál, ovšem už ne jako hráč, ale posunul se mimo palubovku a já nabídku přijal. Jako kapitán vím, jak funguje tým i klub, klub i hráči zase vědí, že basketbalem žiji, dávám tomu všechno a mohou se na mě spolehnout.
• Jaká tedy bude vaše role u týmu?
Dostal jsem nabídku dělat asistenta trenéra panu Budínskému u A-týmu, také se budu plně věnovat trénování dvou mládežnických týmů, a to U11 a U12. A protože rád tvořím věci, dohodli jsme se, že budu trochu pomáhat i klubovému marketingu. Primárně ale budu u A-týmu, budu jezdit na zápasy, předávat své zkušenosti hráčům a tvořit kolektiv. Budu takovým spojením mezi hráči a vedením klubu. Samozřejmě když bude prostor, povedu i tréninky A-mužstva.
• Ty první už máte za sebou. Tak jaké to je?
Manželka se mě doma ptala, jak se cítím a musel jsem přiznat, že jsem víc unavený, než kdybych byl na hřišti. Dostal jsem se do jiné pozice a musím si na ni zvyknout. Ale jinak kluci na tréninku jsou super a vzali mě i v této roli, která mě moc baví. Objevil jsem už ale také nevýhodu, protože na úvodním pohovoru jsem musel stát, zatímco hráči si mohli sednout (smích).
• Opravdu jste skončil s basketbalem, nebo plánujete hrát v nějaké nižší soutěži?
Když jsme se s vedením klubu dohodli na mé nové roli, hned si mě začali dobírat, že stejně v polovině sezóny naskočím na hřiště a dopadnu jako Lukáš Houser, který také po odchodu na pozici manažera ještě několikrát oblékl dres a pomáhal nám na palubovce. Nicméně nemám touhu skončit úplně a přemýšlím o tom, že bych si šel zahrát do rodného Chomutova a něco vrátit tamějšímu klubu, kde jsem začínal. Ale uvidíme jak to dopadne, jestli na to bude čas.
• Do Děčína jste přišel spolu s trenérem Pavlem Budínským a spolu jste tady již čtrnáct sezón…
Myslím si, že je to docela masakr. Trenér Budínský mě vedl v Chomutově, pak celou moji kariéru tady v Děčíně a teď budeme ještě společně vytvářet další hodnoty. Je to zvláštní, když je sportovec po celou svoji kariéru pod jedním trenérem. Ale na druhou stranu věřím tomu, že naše spolupráce bude klapat, protože jeden druhého známe velmi dobře. Navíc máme stejnou vizi týmu, který by zde měl fungovat. Jsme zkrátka na stejné vlně.
• Jaké bylo vlastně vaše hráčské angažmá v Děčíně?
Myslím si, že to bylo to nejlepší v životě, co mě mohlo potkat. Samozřejmě kromě dětí a manželky. Poznal jsem zde spoustu skvělých lidí, a to jak na hřišti, tak mimo. Lidi, kteří jdou do toho srdcem, makají pro klub a chtějí ho posouvat dál. I proto jsem zde vlastně vydržel celou dobu a čtrnáct sezón v jednom klubu je unikát. Děčín zkrátka přiroste k srdci, protože je to krásné město, jsou zde skvělí fanoušci, výborné vedení a klub má navíc ambice. A ty se nám podařilo naplnit v podobě tří stříbrných medailí. Na oplátku vedení mě několikrát podrželo, když jsem byl zraněný nebo měl mononukleózu, a neřeklo mi: Běž, jsi už nepotřebný.
• Jaké jsou vaše největší zážitky v dresu Děčína? Jsou to tři stříbrné medaile?
Asi ano. Především ta první, když jsme doma postoupili do finále. To se nedá popsat. Ale byl to průběh celé té sezóny, kdy jsme pro lidi vymýšleli různé děkovačky, dělali tak trochu blázny, ale nás to strašně bavilo a lidi také. Sešli jsme se tady v tomto ohledu neskutečná parta a to nám možná pomohlo až do finále. Na tyhle kluky já nikdy nezanevřu, protože mi dávali to, co jsem od toho všeho čekal. Ale dlouho ve mě zůstal rovněž zážitek, kdy jsme na své palubovce prohráli s Pardubicemi rozhodující pátý zápas v play-off. Z toho jsem byl hodně špatný, hned po zápase jsem odešel z haly a začal do všeho třískat. Byl jsem až hnusný. Jenže pak se to ve mě zlomilo a já se naučil prohrávat. Pochopil jsem, že porážka není konec světa, ale člověk musí se naopak vzchopit, pogratulovat soupeři a příště být lepší. Byl to zápas, kdy jsme v koncovce vyhrávali o 8 bodů a už se viděli oslavovat, jenže soupeř nás porazil. Tam jsem se naučil nic na hřišti neplánovat, být pokorný, ale nevzdávat se.
• Vaše kroky směřovaly rovněž do mužské reprezentace. Jak vzpomínáte na tohle?
Bylo to skvělé. Byl jsem i na mistrovství Evropy 2007 ve Španělsku, kde jsem se potkal třeba s Dirkem Nowitzki, v přípravě jsem hrál proti Tony Parkerovi. Tedy týpkům, kteří hrají basketbal úplně v jiné dimenzi. Já na palubovku šel vždy s tím, že tam musím odevzdat všechno a bojovat. Další rok v kvalifikaci jsem odehrál také dobré zápasy, v Talinu jsem byl dokonce vyhlášen nejlepším hráčem utkání. Další super zážitek byl kvalifikační zápas v Chomutově, kam přišla plná hala. S reprezentací jsem se podíval i na hodně míst po světě, takže vzpomínám jen v dobrém a byla to obrovská zkušenost.
• Jaké to bylo být kapitánem Děčína?
Především veliká zodpovědnost, protože klub měl vždy ambice. A myslím si, že jsem nezklamal. Fungovalo to jak ve směru k vedení klubu, tak mě respektovali noví hráči, kteří přišli do Děčína. Věděli, že jsem tady už dlouho, že pro tým dýchám. Jsem rád, že jsem mohl tuto roli dělat, a že jsem vydržel tak dlouho.
• Je už rozhodnuto, kdo bude novým kapitánem?
Já jsem roli kapitána přebíral po Lukáši Houseru, který byl také srdcař a naučil mě pár věcí, o něž jsem se pak mohl opřít. A nyní jsem se musel rozhodnout, komu to předat. Asi každý by řekl, že novým kapitánem bude Robert Landa, ale s Robertem jsem o tom mluvil a Robert řekl, že by to nebyla dobrá volba, že může za rok, dva skončit a znovu by se funkce kapitána předávala. A že to dáme někomu jinému.
• A kdo to tedy je?
Myslím na Kubu Krakoviče. Sice ho teď trápila nějaká zranění, ale stejně chtěl pořád hrát, takže ukázal vůli. Navíc má týmové myšlení a mohl by být dobrým kapitánem. Na toto téma jsem s ním už mluvil, tak uvidíme, jestli opravdu vlétne do sezóny jako kapitán.
• Když jste zmínil zranění Krakoviče, vy sám máte také bohaté vzpomínky na úrazy. Který byl nejhorší?
Určitě ten pád v Pardubicích, a to hlavně kvůli tomu, že to všichni viděli. I rodiče. A nejhorší byla ta prodleva, než se dozvěděli, co se mnou je doopravdy. Já si z toho nepamatuji nic, ale maminka z toho byla špatná hodně dlouho. Ale na druhou stranu to člověka obohatí…
• Co prosím?
Myslím v myšlení. Hrál jsem s „Petrem Čechem“ na hlavě, ale byl šťastný, že alespoň tak to jde. Byl jsem více v pohodě a neřešil spoustu věcí. Měl jsem pak možná nejlepší sezóny v Děčíně a byl jsem následně i v nejlepší pětce ligy. Na samotný pád jsem si slíbil, že se podívám až skončím kariéru, ale ještě jsem to neudělal.
• Váš pád v Pardubicích nebylo jediné zranění. Máte vysvětlení, proč jste byl takovým magnetem na průšvihy?
Protože jsem měl basketbalové štěstí, a ty úrazy byly odvrácenou mincí toho, co všechno se mi povedlo. Vždy, když jsem se cítil nejlépe, něco se mi stalo. Ať už to byl zlomený malíček, bolavé koleno nebo rozbitá hlava. Říkal jsem si, že to přece není možné a když se mi dařilo, sám sebe jsem varoval: Dávej si bacha! A nebo je možné další vysvětlení, že jsem nikdy neuměl padat (smích).
• S jakou vizí jdete do nové role v klubu?
U A-týmu určitě pomoci klukům, co budou potřebovat zlepšit. Oni ví, že ke mě mohou být plně otevření a společně budeme hledat nejvhodnější řešení různých situací, které v každém ročníku vyvstanou. Chci se určitě zapojovat do tréninků, trenérovi do toho samozřejmě kecat nebudu, ale baví mě to. Budu dělat individuální tréninky pro mladší ale i starší. Chci také pokračovat v realizaci své vize u mládeže, chci předat své zkušenosti. S Robertem Landou se nám podařilo nastavit u mládeže řád a začíná to fungovat. Chceme budovat klubovou kulturu, vychovávat hráče všech úrovní a třeba i pro A-tým, ukázat mladým, že se mohou vypracovat až na vrchol.
• Sezóna vašeho týmu skončila ve Svitavách, takže jste se vlastně nestihl rozloučit. Plánujete něco s klubem?
Byla to jedna z věcí, kterou jsem zmiňoval již u našeho pohovoru s Lukášem, protože jsem člověk, který nechce jen tak potichu odejít. Jsem člověk, který to tady miluje, který by pro Děčín dýchal a člověk, kterému dal Děčín nový a krásný život. Chtěl bych si zahrát s kluky, kteří mojí kariérou prošli, pozvat je na zápas, udělat trochu show a rozloučit se i s fanoušky, kteří mě celou dobu podporovali. Mělo by to být velké a já doufám, že všichni kluci přijmou mé pozvání. Uvaříme pivo Koubasket a bude veselo.
• Fanoušci pro vás znamenali opravdu hodně, že?
Ano, byl to jeden z mých hnacích motorů. Motorů, který jsem zbožňoval a všichni to cítili. Nedokázal jsem být při zápasech chladný, nedokázal jsem zápas neprožívat. Někdy mě až trenér musel krotit, ale i on věděl, že to potřebuji, že ten kontakt mi dodává další energii. A když mi někdo říkal, že jsem blázen, mě to bylo jedno, byl jsem na to hrdý. Proto všem děkuji a chtěl bych jim ještě poděkovat tímto zápasem. A třeba je všechny pozvat na to pivo.
Níže najdete první rozhovor Jakuba Houšky po příchodu do Děčína, autorem rozhovoru byla další legenda děčínského basketbalu, Slavomír Bednář.