Fyzioterapeutka BK Děčín Káťa Kramlová odchází

Dva a půl roku opečovávala svoje „ovečky“ na lavičce mužského A-týmu BK ARMEX Děčín, dbala o jejich zdraví, radovala se z úspěchů a vždy se širokým úsměvem přispěchala, když bylo zle. Řeč je o fyzioterapeutce Kateřině Kramlové, kterou diváci během zápasů vídali fungovat především za lavičkou. V letošní letní pauze se Kateřina rozhodla k dalšímu životnímu kroku a tým opustila. I přes intenzivní hledání se zatím nepodařilo místo fyzioterapeuta plnohodnotně zaplnit a vedení klubu stále hledá.

Loučení s klubem však bylo pohodové a veselé, protože každý ji měl rád. Po odchodu nám Kateřina poskytla trochu svého času pro rozhovor.

• Na úvod musí přijít otázka: Proč jste vlastně skončila u týmu?
Řekla jsem si, že se chci ubrat jiným směrem, začít se věnovat víc sobě, rodině, své vlastní kariéře, ale i soukromému životu. Věřím, že mé rozhodnutí je pochopitelné i pro vedení klubu, kterému jsem způsobila starost, ale vzhledem k tomu že jsem oznámila můj krok ihned po skončení sezóny, věřím, že kvalitní náhradu za mě zajistí.

• Bylo to rozhodnutí lehké či těžké? 
Samozřejmě to nebylo lehké rozhodnutí, ukáplo i pár slziček. Na Děčín budu vždy ráda vzpomínat. Všichni mě tam hned od začátku skvěle přijali mezi sebe, s kluky jsme si sedli a těch zážitků je opravdu mnoho. Byla sranda a budou to pro mě nezapomenutelné roky. Nicméně mě bylo vždy jasné, že tohle není práce na celý profesionální život v oboru fyzioterapeut. Tento obor mám opravdu ráda a chci se posunout trochu dál, vzdělávat se a sbírat i jiné zkušenosti.

• Co vám štace u Válečníků dala? A to nejen profesně, ale i lidsky?
Nabrala jsem opravdu mnoho zkušeností, profesně mě to posunulo nahoru. Poznala jsem nové výborné lidi, ve vedení klubu Lukáše Housera, pana Chrastného, Pavla Budínského, Jakuba Důru, kapitána Jakuba Houšku a další, ale i lidi kteří se pohybují v oboru sportovní i civilní fyzioterapie, a to na klinice Rehkat Petra Toncara, který mi pomohl se ponořit do zákulisí sportovní fyzioterapie. Lidsky mě to zesílilo a zocelilo. Myslím, že mám více válečnické srdce, na čemž mají zásluhu i skvělí děčínští fanoušci, kteří si myslím, že jsou jedni z nejlepších v naší lize.

• Byl krok do děčínského týmu tím správným? 
Určitě ano. Celou dobu se vzdělávám, i během práce v motolské nemocnici v Praze jsem si přála dostat se do nějakého dobrého sportovního oddílu a děkuji moc vedení basketbalového klubu, že jsem dostala příležitost pracovat zrovna v Děčíně a mohla si splnit svůj sen.

• Jaká je vlastně role fyzioterapeutky u mužského týmu? Byla jste skutečně jen přes péči o tělo nebo jste byla třeba někdy i „vrbou“ pro hráče? Pomáhala jste jim třeba i slovem?
Měla jsem mnoho rolí. Byla jsem nejen fyzioterapeut, masér, kustod, ale i jak říkáte ,,vrba“ a psycholog (smích). Mojí výhodou bylo i to, že jsem hrála basket od svých šesti let a kluci se se mnou mohli bavit o hře a zápasech. Jako v každém týmu jsou různá pnutí mezi hráči, mezi hráči a trenéry… Je zajímavé být u toho, a přitom si udržet nadhled a snažit se napětí snižovat. Před příchodem do Děčína jsem neměla představu, co všechno práce fyzioterapeuta u takového týmu znamená. Není to pouze práce fyzioterapeutická, cvičení, masáže, ale také komunikace s lékaři specialisty, koordinace léčby, termíny prohlídek a sestavování rehabilitační plánu, aby se hráč dostal na palubovku co nejdříve.

• Jak fyzioterapeut prožívá utkání? Je čas sledovat skóre nebo oči stále hlídají hráče a jejich zdravotní stav? 
Já jsem zápas prožívala vždy na plno, ostatně natržený vaz v kotníku za lavičkou mluví za vše (smích). Dá se ale říct, že za lavičkou je stále co dělat. Samozřejmě vždy sledujete hráče a soustředíte se na ně, zejména na ty, kteří nejsou zdravotně zcela v pořádku. Sledujete jejich pohyb na hřišti, ale i na lavičce. Staráte se také o pitný režim, ručníky atd.

• Nezkoušela jste někdy třeba poradit i trenérovi? Nebo jste dodržovali pravidlo o „vlastním písečku“, kam ten druhý neleze?
S trenérem jsme vždy komunikovali a řešili zdravotní stav hráče společně, a když došlo ke zranění během zápasu a já rozhodla, aby hráč už nenastoupil, vždy toto rozhodnutí respektoval. Co se týká nějakého zasahování do koučinku, tak si myslím, že o tom nemůže být ani řeč, vzhledem ke kvalitám a zkušenostem Pavla Budínského.

• Cítí i fyzioterapeut úspěchy a neúspěchy týmu? Odrazilo se to někdy na vaší práci?
Určitě cítí. Všichni v týmu táhnou za jeden provaz, všichni jsme vždy chtěli vyhrávat, a když přišla prohra, tak jsme byli zklamaní a smutní, ale na mé práci se to snad nikdy neodrazilo. Vždy po zápase a hned druhý den ráno už jsem se musela soustředit na zdravotní stav hráčů a dávat je do kupy, a to po fyzické, ale i psychické stránce, kdy jsem se je snažila podpořit.

• Dostala jste rovněž stříbrné medaile za poslední tři sezóny? Máte je vystaveny doma nebo budou v nové práci?
Ano, a o to více si vážím své pozice v Děčíně. Přišla jsem a hned jsme byli ve finále! Třikrát jsem zažila „zimák“, třikrát jsme byli stříbrní v lize a dvakrát stříbrní v Českém poháru. Po celou dobu jsem byla i součástí reprezentačního týmu juniorů, kam jsem se dostala díky práci v Děčíně, takže pro mě neuvěřitelné a nezapomenutelné tři sezóny! Zatím mám medaile vystavené doma, ale až třeba budu mít jednou svou vlastní ordinaci, určitě budou viset tam.

• Hráči, i ti, kteří už za Děčín nehrají, na vás pějí jen chválu. Čím to? Zabírá mix tvrdé ruky a laskavého úsměvu?
Asi ano (smích). V masérně vždy vládla pozitivní atmosféra, legrace a zábava, ale kluci věděli, že si na lehátku neodpočinou. Říkali, že relaxační masáž já neznám (smích).

• Když jste se loučila s klubem, jeho členové vám vyrobili veliké tablo s fotkami, které mapovaly vaše působení u týmu. A k tomu ještě každý napsal pro vás nějaký vzkaz. Jak jste tohle loučení vnímala?
Popravdě, v ten den jsem takové překvapení vůbec nečekala. Byla jsem dojatá a neměla slov. V tu chvíli se mi promítlo tolik zážitků a událostí, např. oholená část hlavy, kasička v televizním přenosu a podobně. A u vzkazů jsem se culila, byl to parádní nápad a mně to udělalo strašnou radost. Dostala jsem i dres se symbolickým číslem tři podepsaný hráči, který si určitě budu brát na děčínské zápasy. Mezi hráči jsem poznala spoustu nových kamarádů a přátel, s kterými se velmi ráda zase někdy potkám, ať to bude kdekoliv.

• Co momentálně děláte? Užíváte si prázdnin nebo pracujete?
Toto léto jsem fyzioterapeutem u národního týmu chlapců U16 a čeká nás mistrovství Evropy v Bulharsku, takže se s týmem pilně připravujeme.

• A poslední otázka. Kam směřují vaše kroky z Děčína?
Vracím se zpět za rodinou do jižních Čech a budu pracovat v soukromé ambulanci ve Strakonicích. A pokud někdy budou podmínky k nějaké spolupráci ve sportovní oblasti, ráda pomůžu a podělím se o své zkušenosti.

Zdroj: www.bkdecin.cz

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)