Basketbalisté Děčína získali už třetí rok v řadě za sebou stříbrné medaile a znovu tak potvrdili, že patří k tomu nejlepšímu na české scéně. Herně to možná nebylo vždy ideální, ale v play-off ukázali to pravé válečnické srdce, vyřadili Kolín i favorizované Pardubice, a až ve finále podlehli suverénnímu Nymburku. Za tímto úspěchem samozřejmě stojí i práce trenéra Pavla Budínského, jehož jsme požádali o rozhovor.
• Jakou váhu má pro vás letošní stříbrná medaile?
Pro mě osobně má velikou, protože si naplno uvědomuji, jak je pro nás, jako adepty na medailové umístění, čím dál obtížnější se pohybovat v popředí a obhajovat pozice. Letos to vzhledem k průběhu sezóny málokdo čekal, takže o to více je to překvapivé, ale pro mě zasloužené.
• Je pravda, že Pardubice byly papírově větším adeptem na finále. Čím to, že jste nakonec Nymburk vyzvali opět vy?
Pardubice jsou ambiciózní celek, který každým rokem více touží po finále, přivádějí lepší hráče a zvyšují kvalitu svého týmu. To potvrzovaly nejen výsledky v české lize, ale také ve FIBA Europe Cupu, který hrály. A jejich výsledky skutečně budily respekt. Ale my jsme se dokázali na nejdůležitější část sezóny dobře připravit, dobře jsme načasovali formu a také nás nakopla série s Kolínem, protože to byl nevyzpytatelný soupeř a porazit ho čtyřikrát za sebou vyžadovalo velikou koncentrovanost a připravenost. My jsme to zvládli, a pak už bylo z týmu cítit, že se chce o třetí finále v řadě poprat. Šli jsme tomu hodně naproti, měli jsme vítěznou mentalitu a nechtěli jsme si připustit, že bychom měli být týmem, který, řečeno šachovou terminologií, má černé figury. Navíc jsme vyhráli první utkání v Pardubicích, což nás povzbudilo a pak jsme dobrými výkony a účinnou hrou vyhráli zaslouženě 4:1 na zápasy.
• Jak moc bylo důležité právě ono první vítězství v Pardubicích?
Mělo pro nás zásadní význam v tom ohledu, že jsme v předchozích zápasech této sezóny v Pardubicích dost propadli. Pardubice hrály doma výborný basketbal, byly sebevědomé, my jsme naopak v průběhu sezóny hledali svoji tvář, svoji identitu a nebyli jsme to zkrátka my. Měli jsme i problémy vnitřního charakteru. Ale k tomu prvnímu semifinálovému utkání jsme přijeli s odhodláním ukázat, že jsme dobrý tým, že umíme hrát dobrý basketbal a že jsme Válečníci. Tedy houževnatý tým, který chce bojovat za každého stavu, opírá se o kompaktní defenzívu a dokáže být i produktivní v útoku. První zápas se hrál opravdu na krev, nikdo nikomu nic nedaroval a my jsme předvedli opravdu disciplinovaný výkon, který nás dovedl k první výhře. Po ní jsme si uvědomili, že jsme vyhráli v Pardubicích, kde téměř nikdo v celé sezóně nezvítězil. To se odrazilo i ve druhém střetnutí, které jsme sice prohráli, ale opět jsme předvedli dobrý basketbal a nebýt komplikací okolo našeho rozehrávače Tomáše Vyorala, mohli jsme možná i vyhrát. Ale prohra nás zdravě nakopla, doma jsme nezaváhali a nakonec jsme postoupili do finále.
• Co se stalo, že tým najednou začal šlapat?
Tajemství úspěchu tkví leckdy za oponou. Nerozhoduje jen to, co se děje na hřišti, ale i to, co se děje mimo něj. A při vícero personálních změnách, které proběhly, se tým změnil, protože došlo k přetrhání nějakých vazeb. Ono se to nezdá, ale odešli hráči, kteří byli jádrem kolektivu a jeho soukolí se narušilo. Odešli Luboš Stria, Jiří Jelínek, před nimi pak Pavel Bosák a Kuba Kaša. Naopak přišli staronoví hráči Tomáš Pomikálek a Pavel Houška, pak se objevili Kuba Krakovič a Lukáš Palyza. A tohle období bylo pro mě poznáváním a vnímáním týmu, ve kterém jsem čekal, jak noví hráči přijmou své role. Například Pavel Houška, který byl v Nymburku dlouhodobým náhradníkem a jeho herní praxe byla slabší, se najednou měl stát naším lídrem. Měl velet podkošové sestavě, dávat body i bránit. A bylo vidět, že to pro něj nebylo jednoduché. Podobné to bylo u Kuby Krakoviče, který si musel zvyknout na naše požadavky a leckdy se s tím pral. Lukáš Palyza se přesvědčil, že Děčín je náročné mužstvo, protože jsme chtěli, aby bránil, doskakoval, kooperoval s ostatními v útoku a lépe četl hru. Ale těžké to měli i ostatní, protože teprve poznávali silné stránky nových hráčů. Pro nás to tedy bylo období bádání, poznávání, upravování, uklidňování a vysvětlování, že když se na začátku něco nedaří, ať týmu či jednotlivci, není důvod ke skepsi. A tohle období trvalo strašně dlouho. Já jsem však věřil, že přijde okamžik, kdy si to sedne.
• A kdy tenhle okamžik přišel?
Podle mě to bylo nadstavbové utkání na USK Praha. To bylo momentum celého týmu. V nadstavbě jsem necítil z hráčů soutěživost, čímž ale nechci říct, že jsme hráli nějak špatně. Ostatně po základní části jsme skončili třetí za Nymburkem a Pardubicemi. V nadstavbě jsme však měli před svými pronásledovateli náskok a chyběla nám motivace. Navíc v roztahaném herním systému byly dlouhé herní pauzy a my jsme neměli svůj herní rytmus. Ale v okamžiku, kdy jsme cítili, že USK s Opavou se nám začínají přibližovat a věděli jsme, že na USK potřebujeme vyhrát, jsme zabrali. To utkání bylo atypické, protože nám rozhodčí vyloučili dva hráče. Jenže právě to jakoby způsobilo, že najednou jsem z kluků cítil, že chtějí bojovat, že přišel čas, kdy mají přitáhnout šrouby, že mají vůli vyhrát a ukázat klubu i svým fanouškům, že jsou Válečníci. Tým si uvědomil, že má sílu, je konkurenceschopný a získal víru v sebe.
• Byl to důvod, proč pak najednou zazářil třeba Šimon Ježek, následně Jakub Krakovič a další?
Je to tak, protože porazit někoho čtyřikrát v play-off není úplně jednoduché a při dnešních možnostech taktické přípravy na zápas je jasné, že soupeř vás bude tlačit do slabých stránek. My jsme chtěli hrát jako tým a věřit všem. Hráčům jsme zdůrazňovali, že musí dobře alternovat a vysvětlovali jim, že se bude hrát ve vysoké intenzitě i nasazení a všichni musí být připraveni v jakémkoliv okamžiku na jakoukoliv situaci. Ale především musí hrát kolektivně, což se povedlo. Myslím si, že naše schopnost, kdy lavička plně nahradila unavené hráče, rozhodla.
• Jak byste tedy zhodnotil sezónu?
Na to, že se před sezónou změnil hrací systém, na to, že se obměnil náš kádr a konkurence výrazně posílila, kdy každý klub zkouší posunout své hranice, jsme obsadili po základní i nadstavbové části třetí místo a nakonec jsme se v play-off probojovali až do finále. Máme třetí stříbro v řadě a myslím si, že je to obrovský úspěch. Možná je překvapivý, ale rozhodně zasloužený. V play-off jsme ukázali kvalitu a dobrou hru. Není umění být dobrý na začátku, důležité je dobrý být na konci. A my jsme si opět zahráli basketbal v květnu, což umí málokdo.
• Bude hodně těžké získat čtvrtou stříbrnou medaili?
Bude to těžší a těžší a záleží na drobných detailech. Není to totiž jen o aktuální výkonnosti v zápasech, ale rozhoduje třeba i štěstí na zdravotní stav, rozlosování, cestování a přeložených zápasech kvůli televizi. On si to málokdo uvědomuje, ale je rozdíl hrát v Ostravě v pondělí ve čtvrt na devět nebo v sobotu v šest, když pak hrajete hned ve středu. Udržet tři roky po sobě laťku takhle vysoko bez zahraničních hráčů je veliký um celého našeho klubu a je to silně motivující, protože jsme vzorem pro jiné trenéry a kluby, že i v těchto podmínkách se dá dělat kvalitní basketbal. Rozhodně ale nemůžeme říct, že máme patent na druhé místo, protože nemůže sáhnout do pokladničky, když se nebude dařit, a přivést tři borce. Nemůže si koupit hotové hráče, proto hledáme talenty a snažíme se pak z toho namíchat koktejl, který našim divákům chutná. Zatím se to daří, ale ostatní kluby nespí a budou kousat. Pardubice budou opět bušit do finálové brány a chtějí ji konečně otevřít, Nymburk si jistě bude své chtít obhájit, Svitavy mají silného partnera, USK ukazuje drápky, Opava je dobrá… Čeká nás zkrátka další výzva. Ale ta stojí za to, protože finálová účast je krásná a diváci nás skvěle podporovali. Síla byla cítit nejen z hráčů, ale i fanoušků a play-off bylo úžasné. Určitě si to tedy chceme zopakovat.
• V týmu už proběhly první změny, dokážete odhadnout, jak silní budete?
Na to je velmi těžké odpovědět. Opakuji, že součástí této práce je určitá fluktuace hráčů, což musíme respektovat. Přijdou noví hráči, my je budeme muset zase zaimplementovat do naší hry a věřit, že budou produktivní a konkurenceschopní. To však ukáže až čas. Proto nemohu říct, kde skončíme příští sezónu. Věříme však, že tři stříbrné medaile budou pro nově příchozí silnou motivací a například Lukáš Feštr už řekl, že chce finále také zažít.
• Kromě ligy hrál Děčín i evropský pohár Sixt Alpe Adria Cup. Budete ho hrát i tentokrát?
Vůle našeho klubu je si Alpsko-Jadranský pohár znovu zahrát, protože vzhledem k reprezentačním pauzám, které budou v listopadu a únoru, kdy bude mít soutěž tři týdny stop, by to bylo fajn. Záležet ale bude také na tom, zda se nezmění hrací systém. Já si ovšem myslím, že bude opět dvoukolový s nadstavbou, do něhož když zasáhne třítýdenní pauza, je jasné, že týmy budou hledat možnost, kde si zahrát. A co já vím, na základě naší zkušenosti mají o tento pohár zájem údajně Opava, USK Praha a snad i Ústí nad Labem. Základní část je zkrátka dlouhá a není tak rajcovní jako kdyby se hrálo dvakrát týdně.
• Má tým už volno? A kdy se opět sejdete?
Kluci teď mají ještě venkovní program, protože je hezké počasí. Chodí na volnočasové sportovní aktivity. Pak nastoupí řádnou dovolenou, dostanou individuální plány a následně bychom se měli setkat sedmého srpna. Soutěž totiž zažíná čtvrtého října. Tyhle termíny jsou pevně dané.
Zdroj: www.bkdecin.cz
Foto: aleso.cz