Posezónní rozhovor s Pavlem Budínským

Budinsky_foto ValentaTohle byla nejbolestivější prohra, kterou jsem jako trenér Děčína zažil…

Tento obsáhlý rozhovor vznikal 4 dny po posledním utkání této sezóny a je plný informací, pocitů a detailů, které budou jistě zajímat nejen fanoušky Děčína, ale i ostatní milovníky této krásné hry.

Trenére, jsou to 4 dny, kdy Děčín prohrál rozhodující utkání čtvrtfinále play-off po infarktové koncovce, kterou myslím ještě děčínská hala nezažila. Jak se momentálně cítíte?  
Děkuji za optání. Dnes se již cítím mnohem lépe. Myslím, že jsem se rychle srovnal s tím, že právě skončila sezóna. Ačkoliv rána je stále čerstvá a bude chvíli trvat, než se zcela zahojí.

Pojďme si nejprve říct něco k celé sérii. Když jste se definitivně dozvěděl, že budeme hrát s Pardubicemi, co jste si myslel a na co jste tým připravoval?
V okamžiku, kdy Kolín prohrál poslední utkání v Prostějově, jsem byl potěšen, že skončíme na 4. místě – a tudíž začneme sérii doma, za což jsem byl rád především kvůli našim fanouškům. Tým jsem připravoval na velmi silného a ambiciózního protivníka, jenž mohl být v tabulce mnohem výš, kdyby neměl zdravotní trable v nadstavbové části.

Když už jsme u zdravotních trablů, většina lidí byla překvapená, když viděla Roberta Landu s rukou v sádře před prvním utkáním. A když se k tomu přidal Admir Alič v druhém zápase, jak Vám bylo?
Stejně jako celou tuto sezónu. Tolik „jobovek“ v jedné sezóně jsem nezažil! Já jsem se tak těšil a byl moc rád, že před play-off budeme konečně kompletní a ukážeme všem, že umíme hrát kvalitní basketbal. Ale když se na posledním tréninku před 1. zápasem zranil Bobo a bylo jasné, že nezasáhne do celé série, tak jsem byl hodně rozmrzelý, protože mi to připadalo jako špatný vtip. No a když Ali nedohrál 2. utkání a druhý den přišel o berlích, tak jsem věděl, že od tohoto momentu drží trumfy v rukou Pardubice, jenž budou jistě chtít absenci těchto dvou nosných hráčů využít.

To mě právě zajímá. Myslím, že více lidí, kteří se trochu orientují a sledují Mattoni NBL,  bylo překvapeno, že náš tým dál hrál velmi dobře a stále živil naději na postup. 
Tohle mě osobně jako trenéra hřeje u srdce nejvíc! Po 2. utkání jsme si sedli a řekli jsme si jasně, že se všichni musíme semknout – a že budeme hrát tak, že nikdo na naší hře a ani na nás nepozná, že kluky postrádáme. Takže jsme do naší útočné hry museli zakomponovat jiné systémy nebo opce tak, aby vyhovovaly lépe hráčům základní pětky a nebo i náhradníkům, kteří dostali významnější role. Mám na mysli především Jakuba Kašu, Jana Jiříčka a Lukáše Bažanta. Těmto hráčům jsem se snažil také nastavit hlavu, která je v play-off nejdůležitější. Proto teď zpětně mám velkou radost, jak se konkrétně tito hráči  v play-off prezentovali. Přestože to bylo pro ně první vážné play-off v životě v elitním basketbale.

Přenesme se do 5. utkání, které bylo vrcholem této série se smutným koncem pro nás. Mohl byste říct, co se dělo před jeho začátkem?    
Po utkání číslo 4 v Pardubicích, které jsme prohráli, jsme měli 2 dny na přípravu – a především na regeneraci. Takže když jsme se vrátili do Děčína, hráči ihned absolvovali regenerační procedury – a již v tu samou dobu mi kolegyně Alena Volrábová sdělila, že o páté utkání je obrovský zájem, neboť již v tu dobu si lidé kupovali a rezervovali lístky.  A hned druhý den ráno bylo vyprodáno! Tudíž již tato informace ve mně vzbuzovala pocit důležitosti a výjimečnosti, jakými obvykle pátá utkání jakékoli série hraná na tři vítězství bývají.   

A jak jste viděl samotný průběh utkání?
Co se týká průběhu, tak hra odpovídala tomu, co se asi dopředu dalo očekávat. Oba týmy hrály s veškerou mírou zbylé energie a koncentrací, takže se oba týmy střídaly ve vedení. Bylo zřejmé, že patrně nedojde v prvním poločase k nějakému významnému bodovému odskočení, byť naše mírné vedení o tři body v poločase bylo drobným povzbuzením do poločasu druhého. Ve druhé půli jsme měli trochu víc ze hry a bodově jsme mírně odskočili na rozdíl sedmi bodů po třech čtvrtinách. Obraz hry se moc neměnil, první nápor Pardubic, kdy srovnali v 37. minutě na 72:72, jsme ustáli – a naopak opět skore navýšili na 80:72 –  94 sekund před koncem normální hrací doby.   

A teď jsme u nejdiskutovanější části tohoto utkání. Co se Vám v závěru utkání honilo hlavou?
Spousta věcí. Ale první věc, kterou chci říct, je, že koučovat v děčínské hale je někdy šílené! A to nemyslím nijak zle. Vysvětlím proč. Co si pamatuji z této chvíle je to, že hlediště vytrysklo nadšením a bylo tak bouřlivé, euforické, doslova bych řekl již slavící! Hráči se radují, náhradníci skáčou z lavičky – a já se v tu chvíli snažím krotit euforii a snažím se posílat na hřiště instrukce, abychom nepřestávali hrát, že není konec atd. A teď jsme u té šílenosti. Myslíte, že mě někdo vnímá? Poslouchá? Odpovím já – nikdo. Připadám si vždy jak ten chlapík, co běží po pláži a zoufale křičí na všechny, že musí okamžitě zmizet, protože se blíží vlna tsunami a všechno smete. A ti lidé mu nevěnují pozornost, protože se dál sluní, plavou v moři a říkají si, co to je za blázna, co tu šílí :-). A takhle se na mě koukají někteří hráči nebo lidé v hledišti, jenž nechápou, co já vyvádím :-). Zkrátka jak v němém filmu…

Pojďme se vrátit k té koncovce. Vést o 8 bodů minutu a půl před koncem je pro mnoho lidí vyhrané utkání. Co se stalo, že se  utkání nepodařilo vyhrát?
No právě. Mnoho lidí? Ale jakých? Se vší úctou ke všem těmto lidem, tohle je laický a  naivní pohled! Basketbal není ani hokej, ani fotbal, ani házená! Tam už tento náskok uhájíte, ale v basketbalu, kde koše mají různou hodnotu, hraje se na čistý čas a navíc máte časový limit pro útok, takže stůj co stůj musíte vystřelit na koš, pokud vás tedy někdo takticky nefauluje a nepošle na  čáru trestného hodu. Proto kdybychom mohli míč vyhodit do vesmíru a čas by dál běžel, tak to samozřejmě uděláme. A myslím, že by ani nevadilo, kdyby přiletěl zpátky až v zimě. :-) To, co stalo, jste viděl sám – a i vy máte přeci na to svůj názor. Důvodů, proč to nedopadlo, je víc – a je skutečně těžké správně určit jejich pořadí a míru zavinění.

Dobře. Ale vy jako trenér jste schopen popsat důvody, alespoň ty zásadní, které se staly v této pasáži utkání a o kterých se domníváte, že zapříčinily porážku.
To myslím, že ano – a rád se o to pokusím.
Jako primární důvod vidím to, že jsme si prohru zavinili my sami. A to prosím napište tučně, aby další důvody byly podružné. Tento výše zmíněný okamžik, kdy jsme se utrhli na 8 bodů, byl pro mě momentem, který rozhodl o naší prohře. Kdybychom vedli třeba jen o 4 body, domnívám se, že bychom se chovali a jednali jinak. Kdyby se daly číst myšlenky hráčů na hřišti nebo na lavičce či lidem v hale, tak si osobně myslím, že ve většině hlav se ozvalo podvědomí a druhé já, které řeklo asi toto: „jsme tam“ nebo „tohle se neprohraje“, „máme to doma“ či „medaile je na krku“. A to je samozřejmě špatně. To si mohou myslet fanoušci, ale ne hráči, natož pak trenéři. Proto jsem chtěl všechny hráče varovat, ale v té atmosféře to nešlo, jak jsem již popisoval výše. Takže jsme neudrželi emocionální disciplínu, respektive chladnou hlavu a pokoru na vyvážené hladině, polevili v koncentraci, podlehli takovému uspokojení, že se nemůže už nic stát a utkání se dohraje před stojícími fanoušky tak jako v předchozích dvou domácích utkáních, které jsme zavřeli taky bez problémů do vítězného konce.

Takže 1. faktorem je emocionální disciplína a tím dalším?
Disciplína herní spojená se čtením hry. Hráči mají jasně dané role, jež musí akceptovat a hrát – a s tím je spojená i jiná míra zodpovědnosti. A z těchto rolí hráči utekli nebo se do nich nedostali. Řeknu konkrétně příklad.
Po koši Muirheada  jsme +6 bodů a máme v držení míč na útočné polovině, kdy soupeř jednou zdvojí, fauluje a máme nových 14 sekund pro útok. Opět se snaží zdvojit a Patrick (Pope) pošle míč Ellovi (Sandersovi), který posílá míč po oblouku na Luboše (Striu), jenž je zcela sám a má asi tak 4 možnosti, jak se rozhodnout. A zkusím je říct od té nejvýhodnější k té nejméně výhodné, což zkusím vyjádřit i procentuálně pro jednodušší představu.
1. volba: přihrávka zcela volnému Koubovi do podkošového prostoru – 90% šance na koš
2. volba: jeho silný pravoruký nájezd do koše, kdy dá koš sám nebo bude faulován, případně krátká přihrávka na Koubu či Honzu (Jiříčka) zběhnuvšího pod koš – 70%.  3. volba: volná střela za 3 body, což je jeho silná stránka, když ji dá, jsme +9, kdyby ne, Kouba a Honza mají výhodné pozice na doskok – 40% daná střela, při nedané 30% útočný doskok.
4. volba: extra přihrávka do rohu na Honzu na střelu z dlouhé dvojky, což není zatím jeho silná zbraň, ani v tomto okamžiku jeho role – šance 25 %.
Luboš vybral 4. volbu a vy víte, jak to dopadlo. Honza nedal, přestože byl zcela sám. Čtvrtá volba nebyla špatně, jen v tento okamžik, ve vypjatém závěru, měla nejmenší šanci na úspěch – a Luboš měl v tento okamžik hrát svoji roli a vzít zodpovědnost do svých rukou, protože je mnohem lépe zakončujícím hráčem než Honza. Zdůrazňuji, že pouze konstatuji, aby to nevyznělo jako kritika Luboše! Bohužel tento neúspěšný útok dal naději Pardubicím být stále v zápase, pořád zbývalo cca 55 sekund do konce.

Tak to je pro fanouška skutečně detailní rozbor, nicméně asi bychom měli zmínit i Coreyho Muirheada. Souhlasíte, že byl strůjcem soupeřova obratu?
Jednoznačně! Musíme taky vidět sílu, kterou mají Pardubice v osobě Coreyho Muirheada. C. M. je mimořádně atletický a dynamický hráč, jenž svoji mimořádnost potvrdil v těchto okamžicích. Ve hře 1 na 1 je téměř nebranitelný, pokud se dostane do své „zóny“, ve které převyšuje všechny křídelníky v ČR. Skutečně mimořádný hráč – a za ten závěr zaslouží od nás kredit.

Taky asi mrzí nedané šestky, všichni věřili, že v závěru Kouba s Ellem dají víc než jednu.
To my jsme na lavičce věřili taky. To byl další faktor prohrané koncovky. Především ty Koubovy. Po faulu na něj zbývalo nějakých 46 sekund do konce a utkání bylo pouze o 4 body. To je neuvěřitelná ironie osudu, když si uvědomíte, že do té doby neminul ani jednu z 8 pokusů – a v tento, tak důležitý okamžik, nedal obě. V tu chvíli už bylo cítit, že začínáme panikařit mentálně a naše mysl a tělo byly jaksi paralyzovány, čehož využil opět C. M. k vniku a zakončil rychle někdy kolem 39 sekund do konce. V tu chvíli jsem si zažádal o poslední oddechový čas, abych hráče jednak uklidnil, a zároveň přerušil bodovou šňůru soupeře 0:6. Další situace na linii trestných hodů vzbuzovala také pocit, že by Ell neměl minout, je to jeho situace, ve které se málokdy mýlí. Dal pouze jednu. Takže rozdíl ve skore? Už jen jedna střela.

Další koš opět dal C. M., v této souvislosti se zeptám, proč ho někdo nefauloval? Vždyť do té doby neměl velkou úspěšnost trestných hodů.
Dobrá otázka. Samozřejmě, že tato možnost se jevila jako správné řešení, ačkoliv nikdy nevíte, jestli by ty šestky C. M. dal nebo nedal. Okolnosti nám tohle moc neumožňovaly. Jednak si vzpomeňte, v jakém mentálním rozpoložení se kluci nacházeli. Stále jsme vedli a patrně nikdo nechtěl faulem zastavit čas – a každý věřil, že ubráníme i bez faulu. Navíc měli všichni pocit, že jakýkoliv kontakt na hráče s míčem bude posuzován jako faul, čehož si i C. M. byl vědom – a proto také hrál agresivně do vniku. V tuto chvíli měli naši 4 klíčoví hráči po čtyřech faulech (Kouba, Soky, Luboš, Patrick), takže také nikdo nechtěl oslabit tým tím, že by se vyfauloval, protože pro mladé hráče z lavičky by to pak byl extrémně těžký okamžik! My jsme zkrátka za těchto okolností potřebovali produktivitu v útoku!

Zeptám se ještě na jedno citlivé téma. Hodně lidí, co utkání vidělo, spílalo rozhodčímu Lukešovi, že neodpískal před koncem faul C. Muirheada na L. Bažanta za stavu, kdy jsme vedli o bod. Jaký je Váš názor? 
Obecně se nerad veřejně vyjadřuji k rozhodčím, mám s tím špatnou zkušenost z mého trenérského mládí. :-) Ale v tomto případě udělám výjimku a řeknu pouze svůj osobní názor. Být rozhodčím je skutečně nezáviděníhodná role. A vždy budu tvrdit, že mají můj obdiv a respekt. Ale oni musí mít zase pochopení, jak se mnohdy cítí a chovají hráči a trenéři, když dělají necitlivá, nelogická či tendenční rozhodnutí, která ovlivňují průběh utkání. Neříkám výsledek! Zvláště v rozhodujícím 5. utkání.
Teď konkrétně. Nerozumím už jen nominaci na toto utkání. Neměl by nás pískat rozhodčí ve dvou po sobě jdoucích utkáních. Pan Lukeš nás pískal v zápase čtvrtém a přesto byl nominován na zápas pátý, byť se žádné jiné utkání nehrálo. To není nic proti němu osobně. Jen princip. Ale zpět k utkání.
Nebudu hodnotit 199 minut, kdy bychom našli jak my, tak Pardubičtí spousty chyb ze strany rozhodčích. V tomhle ohledu však mají kluby velkou úroveň a vzájemný respekt, kdy by bylo asi ztrátou času hledat chyby u rozhodčích, navíc, když všechna 4 utkání dopadla rozdílem, na který neměli rozhodčí žádný fatální vliv.
Ale jakmile se utkání a celá série dostává do rozhodující fáze, což poslední minuta 5. utkání bezesporu je, tak musí být cit a management utkání všech tří rozhodčích jednotný a jasný pro oba aktéry. Zvláště, když je skore vyrovnané, nebo když jedno družstvo prohrává drobným rozdílem a dá se předpokládat, že bude zastavovat soupeře taktickým faulem. Přestože definice taktického faulu neexistuje, jak s oblibou říkají rozhodčí :-).
V časové posloupnosti poslední minuty byly odpískány 4 fauly, vždy na hráče, jenž buď dribloval a nebo míč držel ve svých rukou. První faul odpískán Patrickovi na najíždějícího Žabase 52 sekund před koncem. Druhý faul odpískaný 47 sekund před koncem Koubovi při souboji na zemi o odražený míč s Žabasem – v tu chvíli z mého úhlu pohledu jako faul nevypadal. Tato situace byla pro mne trochu překvapivá. Ale budiž, chápal jsem to v tu chvíli jako jasný signál od rozhodčích, jakým způsobem se bude závěrečná minuta utkání posuzovat – a že se bude víc chránit hráč s míčem.
Což mě v mé domněnce utvrdilo, když Kouba ihned doskočil míč po trestném hodu pod vlastním košem, kdy měl na zádech Bohačíka, kterému byl odpískán faul č. 3. Kouba šel házet TH. V dalším útoku Muirhead najel, nikdo nefauloval, skóroval 2 body. Po našem time-outu byl Ell bezprostředně po obdržení míče těsně bráněn Muirheadem, jehož kontakt tělem byl posouzen jako faul, přestože se z jeho chování dalo vyčíst, že faulovat nechtěl. Přesto se drží trend poslední minuty, kdy jakýkoliv kontakt tělem, rukou na hráče s míčem je posuzován jako faul. V dalším útoku Muirhead prodribluje naší obranu a zakončí samostatnou akci svým průnikem dvoubodovou akcí. Zbývá 30 sekund a vedeme o bod.
A teď přichází okamžik, který asi nejvíc vzbudil vášně a diskuse. Po koši jde vyhazovat Luboš, zatímco soupeř brání ve čtyřech hráčích vyhození na Patricka s Ellem, tak Luboš vyhodí míč na Lukáše (Bažanta), který se rozhodne driblovat na útočnou polovinu. Tady chci zdůraznit, že nebudu komentovat, co měl udělat jinak a lépe, to ví samozřejmě všichni jako já (přihrát Koubovi, lépe si chránit míč při driblinku a předvídat, že ho někdo pronásleduje atd.).
Tady se však vyjádřím k finálnímu momentu, kdy Lukáš byl tím hráčem, jenž měl míč pod kontrolou – a Muirhead ho nezískal čistě, ale díky kontaktu, kdy zezadu přiběhl a atakoval jeho driblující ruku, trochu vnitřní část jeho těla, čímž mu míč vyrazil z ruky a získal ho.
A na otázku, zda- li to byl faul, si já v kontextu s předchozími názory myslím, že ano – a zároveň tvrdím, že to ovlivnilo vývoj utkání, protože z kontra akce jsme dostali koš do nepostavené obrany – a rázem jsme prohrávali o bod.
Tím ale opět neříkám, že to ovlivnilo výsledek, to utkání jsme si prohráli sami, někde nahoře to je doufám tučně napsané. A navíc jsme měli na poslední útok dostatek času, ale zase jsme byli herně nedisciplinování a měli to zahrát samozřejmě jinak.

Rozumím, ale proč nebyl odpískán faul?
To se zeptejte pana Lukeše, jenž byl u celé akce velmi blízko a měl ideální výhled. Můj názor je jednoduchý. L. Bažant nemá u něho takový respekt jako jiní hráči, na které by se v této situaci zapískal faul.

To je trochu smutné, ne?
Je. Ale opakuji znovu, jedná se čistě o můj osobní názor. Podívejte, kdyby se odpískal faul, tak by nikdo nemohl říct ani popel, protože by jednak Bazy musel jako mladý hráč zvládnout těžkou situaci a potvrdit ji trestnými hody – a Pardubice by stále měly dál nějakých 25 sekund na další útok. V této souvislosti Vám dám otázku: představte si obrácenou situaci, kdy my prohráváme o bod a driblující C. M. je atakován stejným způsobem dobíhajícím Bazym. Co myslíte, že by se stalo ? :-)

Dobrá, pojďme to dokončit. Co se Vám honilo bezprostředně po utkání hlavou nebo jaké jste měl pocity?
No v první řadě jsem šel pogratulovat Dušanovi (Bohunickému – kouči Pardubic), Rendovi (Peškovi – tiskový mluvčí) a všem hráčům Pardubic k postupu do semifinále – a pak jsem šel do masérny, kde jsem si uvědomil, co se stalo. Mísily se ve mně různé pocity jako frustrace, bezmoc, zklamání. Ale první, co se mi honilo hlavou, bylo podobné jako u toho chlapíka, co seděl bezmocně na kopci a sledoval ničivé účinky tsunami. V duchu jsem si říkal: vždyť jsem vás na to upozorňoval, ale nikdo jste mě neposlouchal.

Je pravda, že atmosféra po utkání byla velmi zvláštní, většina lidí jakoby nevěřila, co se stalo, lidé dokonce i prohru oplakávali…
Atmosféra byla příšerná, vždyť tohle byla nejbolestivější prohra, kterou jsem jako trenér Děčína zažil. Vidět svoje hráče brečet po utkání, to vás prostě zasáhne ať chcete nebo ne – a jasně to hovoří o tom, jak moc byli všichni zdrceni touto krutou porážkou. Navíc umocněné pocitem, že jsme nebyli horším družstvem.

Mimochodem, prohrál jste už někdy takovým způsobem?
Takových prohraných utkání jsem již viděl desítky, ale jako hráč si pamatuji dobře utkání, ve kterém jsme vedli 11 sekund do konce o 6 bodů, měli v držení míč – a přesto prohráli v prodloužení.

Mohl byste tedy na závěr zhodnotit play-off , respektive celou sezonu?
Série s Pardubicemi byla krásná, řekl bych, že jsme za daných okolností hráli nad svoje možnosti a chybělo skutečně málo k postupu do semifinále. Odehráli jsme ji se ctí a se zvednutou hlavou, na což jsem skutečně hrdý! A i negativní prožitek je obrovská zkušenost, kterou ještě zúročíme v budoucnu, alespoň to přivedlo hodně lidí k procitnutí, že nic není automatické a jasně dané dopředu.
Sezonu jako takovou hodnotím ve dvou rovinách. V té první řeknu, že byla dobrá, akorát nebyla dobře zakončená. Ale porazili jsme všechny týmy Mattonky a možná budeme jediní, kdo bude mít skalp Nymburka. Po základní části šestí, po nadstavbě čtvrtí, konečné 5. místo neberu nijak tragicky.
Ve druhé rovině řeknu, že to byla pitomá sezóna. Hned od začátku, co se zranil Kouba, následován dalšími problémy – finančními atd. Ale prali jsme se s tím statečně a pro mě to je další cenná zkušenost.
Touto cestou musím ještě jednou poděkovat všem hráčům a realizačnímu týmu, jenž dohromady tvořil skvělý kolektiv, který v jakémkoliv období pracoval, chtěl se zlepšovat a šel za svým cílem, přestože na něj nakonec nedosáhl. Ale hlavně měl obrovské srdce.

Děkuji za rozhovor!

P.S.: Mohu ještě něco dodat? Vzkaz pro ty, co to dočetli až sem. Máte můj obdiv, že jste kvůli minutě a půl jednoho prohraného zápasu ztratili tak 10-15 minut svého života čtením těchto řádků. :-)

Zdroj: www.bkdecin.cz
Foto: Roman Valenta

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)